Geniální nanotechnolog a vynálezce 3D baterie Jan Procházka měl za svůj život řadu povolání,  v Německu myl nádobí, v Americe dělal taxikáře, ale jeho celoživotní vášní byla vždy chemie. Úspěch v Čechách i v zahraničí sklidil nejprve samočistícím nátěrem, který by mohl udělat z Prahy nejčistší místo Evropy, ale dnes je známý především jako autor nejbezpečnější baterie na světě.

Láska k chemii přišla už na základní škole, kdy se starý školní kabinet chemikálií přestěhoval k Procházkům domů. „Pro mě bylo takové dobrodružství, že jsem se na to vrhnul a nepustilo mě to do dnes,” popisuje Jan Procházka a s jiskřičkami v očích vzpomíná, jak sléval různé soli a pozoroval barevné změny a sraženiny. Tvrdí, že právě tehdy si vyvinul cit, jak se věci v chemii chovají. Už v osmé třídě studoval vysokoškolská skripta a spolužáci oněm tvrdili, že toho ví víc než učitelé.

Když člověk myje nádobí, má kvalifikaci být milionářem

V roce 1987 odešel do Německa, kde pracoval pro armádu, dělal číšníka, kuchaře i myl nádobí. „To je důležité pro profesní kariéru, říká se, že když člověk myje nádobí, tak má kvalifikaci být milionářem.” Směje se Procházka. Po dvou letech v Německu ale odletěl do Ameriky.

Tam odešel bez znalosti angličtiny, a tak začínal opět od nuly. Pracoval jako taxikář i zahradník. „V Americe jsem už nemyl nádobí, to se mi nepodařilo.” Směje se a tvrdí, že všechny práce, které kdy vykonával, mu rozšířili obzory a poznal díky tomu společnost od úplného dna.

K nanotechnologiím se dostal v době, kdy teprve začínaly. V roce 1998 byl u začátku výzkumu anorganických nanomateriálů ve výzkumném centru jedné z největších těžebních společnosti – BHP Minerals. Zpátky do Čech se vrátil až v roce 2005, aby si dodělal doktorát. Tehdy přišel s prvním převratným nápadem.

Praha by mohla být nejčistším místem Evropy

„Byli jsme s kolegou ve firmě, která vyráběla zahradní trpaslíky a oni se ptali, jak by to šlo udělat, aby se jim tolik nešpinili. A tehdy jsem dostal na cestě zpátky záblesk.” Vypráví vynálezce. Po sérii experimentů zjistili, že Procházkův nápad skutečně funguje, a tak přišel na svět fotokatalytický nátěr.

„Fotokatalytický nátěr je povrchová vrstva, která má několik funkcí. Čistí vzduch, odstiňuje UV záření (chrání před ním) – zamezuje degradaci. Nátěry čistí vzduch od zplodin například automobilů. Pokaždé když vyjde sluníčko, tak aktivně čistí,” říká Jan Procházka a dodává, že kdybychom natřeli Prahu jeho nátěrem, město by bylo krásnější, čistší a památky a budovy by nevyžadovaly takovou údržbu, a navíc by se prodloužila jejich životnost.

„Takže byste mohli nedestruktivním způsobem zachovávat památky pro další generace. Tak bychom dokázali vyřešit i další velký problém, jako je tunel Blanka, ze které se linou koncertované kyseliny, co se usazují v pražském ďolíčku a rozežírají město.”

Elektrochemii neměl rád, nejspíš díky tomu vymyslel 3D baterii

S lithium titanát se setkal už v Americe. „Zjistili jsme, že čím menší částice uděláme, tím rychlejší bude difúze. Tehdy se baterie nabíjely třeba 24 hodin, ne dvě hodiny jako dneska. My jsme byli pionýři, kteří ukázali cestu,” vypráví o svém prvním výzkumu v oblasti elektrochemie.

Přiznává ale, že na vysoké škole elektrochemii neměl rád. „Ale ono to tak v životě je, když člověk nemá profesní klapky, tak se na to dívá jinak a máte možnost přijít s něčím jiným. Máte dostatek profesní naivity to zkusit jinak.”

První nápad na 3D baterii dostal už v roce 2006, kdy začal přemýšlet na třívrstvým uspořádání elektrody a tehdy zkusili udělat první experiment.

„To nebylo nic sofistikovaného. Vzal jsem kus hliníku, vyvrtal díru, smíchal nanoprášek, kladivem jsem ho do toho natloukl,” vypráví Procházka. Experiment zafungoval a Procházkova společnost HE3DA dnes vyrábí v Letňanech 3D baterie.

Dnes už baterie není výjimečná svou rychlostí, ale naprostou bezpečností, levnou výrobou a 100 % recyklovatelností materiálů. To jsou vlastnosti, které u jiných baterek nenajdete.